Příběh Adélky

Petra Šťástková

Ahoj, kdo jsi a jak jsi se sem dostal ty? Neboj, tady je to fajn, nemusíš se bát. Jen lidé tu nejsou a to mi trochu vadí, protože ty já mám moc ráda, ale jen ty hodné a bohužel skoro každý z nás poznal, že existují i lidé zlí. Co? Že nevíš, kam jsi se to dostal? Tohle je přece psí nebe, sem přijdou všichni pejsci, kteří už svou pouť po zemi skončili a tady už je nic špatného nemůže potkat. Neboj, uvidíš, že se ti tu bude líbit. A až se tu trochu rozkoukáš, ukážu ti kouzelné zrcadlo, kde můžeš pozorovat svoje lidi, jak se jim daří tam dole na zemi. Také tam chodím a koukám, co je v mé rodině nového a jak se všichni mají. Tak se posaď a já ti povím svůj příběh a pak ty mi zase prozradíš ten tvůj.

Jmenuji se Adélka, ne vždy jsem sice nesla toto jméno, ale ze všech jmen ho mám nejraději, říkala mi tak totiž moje poslední panička. Narodila jsem se mamince křížence a mým tatínkem byl křížený kokršpaněl, víc nevím, maminka mi toho moc o mých předcích neřekla. Z maminčina pelíšku si mě, řekla bych, snad příliš brzo, odnesli lidé, kteří říkali, že jsem teď jejich nový pejsek. Nevěděla jsem, co si mám o tom všem myslet, ale když jim maminka dovolila si mě odnést, určitě se mi nic zlého nemůže stát. Bylo to u nich docela fajn, chodili jsme na procházky a vždy bylo v misce něco dobrého k snědku. Jednoho dne mi ale řekli, že už s nimi nemůžu dál bydlet, prý budou mít miminko a mají strach, abych mu neublížila. No, chápeš to? Já a ublížit?A tak jsem jen čekala, co se mnou bude dál. Nedopadlo to tak zle v porovnání s tím, co mi tady vyprávěli ostatní pejsci, se kterými jsem už tady také mluvila. Mohli mě přivázat v lese ke stromu, nebo vyhodit z auta či nechat utratit. Ale oni nebyli tak zlí, jen mi nevěřili, že bych nedokázala ublížit.

A tak mě jednoho dne odvezli k staré paní, která pejsky milovala, a nechali mě tam. Říkáš, že to mohlo být fajn? Ano to by mohlo, ale byla jsem už patnáctý pejsek v pořadí, kterého si stařenka ubytovala ve svém malém domečku. A to jsem ještě nebyla poslední, během života u stařenky přišlo mezi nás ještě dalších čtrnáct pejsků. Občas jsme neměli, co jíst, tak stařenka došla na zahrádku, sesbírala popadané švestky a jablka a tím nás chtěla zasytit. Stále častěji jsme měli hlad a tak jsme na stařenku volali, ať už nás nakrmí. Našeho volání si brzy všimli lidé z okolí a tak se náš život rozhodli nasměrovat jiným směrem.

Jednoho dne přijela 4 auta, vystoupilo plno lidí a dali se se stařenkou do řeči. Neslyšeli jsme, co jí říkali, ale ona pak přišla a roztřeseným hlasem se slzami v očích nám říkala, že máme být hodní, že si nás ti cizí lidé odvezou s sebou. "Co se to jen děje?" ptali jsem se sebe navzájem, ale nikdo nevěděl. Rozdělili nás na 4 skupiny a odváželi pryč. Dostala jsem se tak spolu se svými kamarády do divného domu, kde už byli nějací cizí psíci a ti nám potom také vysvětlili, že toto je útulek a že tady budeme do té doby, než si nás najde nějaký nový páníček. A tak jsem čekala a čekala a žádný páníček si pro mě nešel. A tak plynul den za dnem a stále nic. Až jednou ke mně přišla naše ošetřovatelka a já už si myslela, že mi jde říct, že se přeci jen někdo našel, kdo mě bude mít rád. Koukám na ni a hltám každé její slovo. Ale co to říká? Kam že to pojedu? Já přece chci páníčka! Tak zase nic. Pojedu do jiného útulku, pryč od známých pejsků. Co mě tam asi čeká? Ale stále doufám v toho svého nového páníčka. V tom jiném útulku už udali všechny moje kamarády od stařenky, tak prý tam mám větší šanci na umístění do nové rodiny. A tak jsem se dostala do Polné.

Paní Lenka, tu jsem měla moc ráda, chodila mě drbat za ouškem a vždy si se mnou hezky povídala, když nás přišla vyvenčit a donést nám jídlo, mi při jedné procházce řekla, že si mám sednout a usmívat se. Prý mě vyfotí a dají mou fotku na nějaký internet, aby si mě ten můj vysněný páníček mohl snáze najít. Nevím sice, co to ten internet je, ale věřila jsem jí a tak jsem nahodila ten nejhezčí úsměv a koukla do fotoaparátu svýma smutnýma očima a jako bych říkala: "Páníčku, už si mě tu vyzvedni, čekám tu na tebe!"

A zase utíkal den po dni, jeden jako druhý a já už přestávala doufat, že někdy budu mít svůj domov. Až jednoho dne přišla Lenka, podívala se na mě, pohladila mě po mé bílé hvězdě na hlavě a řekla: "Tak. Adélko, možná se přece jen toho domova dočkáš. Zítra se na tebe přijedou podívat lidé, kterým se moc líbíš. Mají už jednoho pejska, tak když s ním budeš dobře vycházet, chtěli by si tě adoptovat." No co ti mám povídat, nemohla jsem dočkat, představovala jsem si je, jací asi budou a jestli se mi u nich bude líbit. Rozednilo se a já začala vyhlížet svou potencionální rodinu. Přijeli, měli s sebou fenku Elišu a já dělala, co jsem mohla, abych se jim zalíbila. A představ si, klaplo to a já jela do nového domova.

Doma jsem dostala pelíšek, misku s také nějaké hračky. Moje nová sestra Eliša mi vysvětlila, jak to doma chodí, kdy musím být doma sama a proč a také mi představila spoustu nových kamarádů a bratránka labradora Arta. Chodili jsme na dlouhé procházky, při kterých jsme se všichni pěkně vyblbli a pak doma padli únavou. Koupali jsem se a prali se spolu, ale jen tak jako, ze srandy. Občas nás panička okřikovala, to když už jsme řádili moc, ale já vím, že byla šťastná, jak jsme se spolu hezky skamarádili a jak nám to spolu sluší.

Musela jsem se naučit i spoustu nového, třeba jako, že nesmím chodit do silnice, že mám přijít když mě panička volá, také ty granule mi zprvu moc nechutnaly, ale pak jsem zjistila, že jsou vcelku dobré a zase bych je papala pořád. No prostě jsme byli všichni moc šťastní. V mém osudu ale nebylo psáno, že takto už to má být navěky. Při jedné procházce jsem se polekala petardy a běžela, seč mi síly stačily. a najednou koukám, panička s Eli nikde. Tak jsem se vyděsila ještě víc a běžela za jediným světlem, které jsem uviděla. A pak už jsme jenom slyšela paničku, jak ne mě volá jakoby z dálky. Vzala mě do náručí a běžela se mnou pryč a stále jsem jí slyšela jak opakuje: "Adélko moje, vydrž. srazilo tě auto, ale ty jsi holka statečná, ty to zvládneš" Bolest hlavy ale začala najednou ustupovat a já se dostala sem, do psího nebe. A tak tu jsem spolu s dalšími pejsky a nyní i s tebou a dohlížím na svou rodinu odsud. Tak to byl můj příběh a jestli chceš, ráda si teď vyslechnu ten tvůj.