Každé dítě a snad i každý dospělák zná povídání pana Čapka o štěněti jménem Dášeňka. Vyprávění o psích kusech malého štěněte vykouzlí úsměv na každé tváři. A není se čemu divit, my teriéři jsme psi pro každou srandu a lumpárnu. Dášeňka byla sice foxteriér a já jsem jagdteriér, ale naše vlastnosti teriéří se od sebe příliš neliší. Jsme od malička prostě k sežrání. Ale co vám budu povídat. Každý, kdo jednoho z nás kdy viděl, ví, o čem mluvím. Naše úžasná schopnost vytočit hlavu na stranu a kouzelný pohled říkající:“ Já tě poslouchám a úplně ti rozumím.“ dostane každého na lopatky. Bohužel už spousta z nás na náš krásný vzhled a rošťácké štěněčí dovádění doplatila. Jako já.

Můj příběh je úplně obyčejný, a přesto mě zavedl až sem – do útulku. Tety se tady sice o nás pejsky starají dobře, ale přesto si všichni ze všeho nejvíc přejeme odsud jít pryč. Se svými novými pány, vstříc růžové budoucnosti, ochotni následovat je kamkoli si budou přát. Odměnou nám bude jen jejich vlídné slovo a laskavá ruka, kterou nám nabídnou dobré jídlo i pohlazení. My teriéři jsme psi hrdí a někdo o nás říká, že nedokážeme milovat, ale není to pravda. Svého pána si vážíme a věřte, že každý pes, který si projde útulkem, miluje svého pána bez otázek a navěky, víc než svůj život.

Já měl taky paničku, teda vlastně to nebyla moje panička, ale podobné štěně jako tenkrát já. Jen štěně lidské. Moc u rodičů plakala a prosila, že chce štěňátko, malinkého pejska, něco na hraní a rodiče, možná pod vlivem večerního předčítání Dášeňky, se rozhodli právě pro teriéra. A tak jsem putoval dlouho autem a pln očekávání vykukoval z okénka, kdy už budeme v novém domově a jaká ta moje malá panička asi bude. Auto zastavilo a já uviděl nádherný domek s velkou zahradou. „Jé, tady to bude príma.“ Z vrat vyšla maminka a za ní se vyřítilo to pištící malé stvoření, které mělo být mou paničkou. Tenkrát jsem si řekl: „Super, někdo na hraní.“, ale nyní už vím, že jsem se měl někam schovat nebo utéct, třeba bych své štěstí našel jinde.

Malé děvčátko – Johanka mě nadšené ohlazovala a házela mi klacíky, se kterými jsem nevěděl, co mám dělat. Maminka mi dávala jíst dobrou baštu a tatínek jen nadával, když jsem udělal doma loužičku. Snažil jsem se zavděčit, ale nikdo mi nikdy nevysvětlil, co smím a co ne. Tak se jednoho dne tatínek rozhněval, stloukl pár klacíků a řekl, že tohle je moje bouda a tady na zahradě že teď mám bydlet. Ve dne se mi tam líbilo, pobíhal jsem po celé veliké zahradě, vyštěkal všechny případné vetřelce, kteří by si dělali zálusk na naše jablka, a jednou za čas cukroval se sousedovic Ťapinkou.

Občas mě Johanka brávala s sebou na výlety s kamarádkami. Zprvu, když jsem byl ještě malé štěně, jsem za nimi běhal na provázku a měl co dělat, abych těm rošťandám stačil. Jak jsem ale rostl a sílil, překypoval jsem víc a více energií, kterou jsem na tak krátkém provázku nemohl dostatečně vybít. Chtěl jsem se rozběhnout za všemi těmi vůněmi, které se mi samy linuly pod nos. Vůně lesa a zvěře mě lákala tak silně, že jsem to nevydržel a popustil uzdu svým běhům a vyrazil kupředu. Vůbec jsem si neuvědomil, že na druhém konci provázku je Johanka. Upadla, dala se do breku, ale mě nic nemohlo zastavit.

Běžel jsem přímo za nosem, užíval si pohybu a volnosti. Mech byl jako měkký polštář, mladé větvičky nízkých smrčků mě hladily po tváři a rosa mi chladila tlapičky, abych si je neodřel o trčící kořeny stromů. Když jsem se nabažil těch vůní a nohy se unavily, vrátil jsem se zpět k Johance. Seděla na místě, kde jsem jí opustil a vyčítavě na mě spustila: „Ricky, proč jsi mi utekl? Jsi ošklivý pes. Nemám tě ráda.“ Poslední slova mě zabolela u srdíčka a tak jsem si nechal připnout vodítko a pomalu jsme zamířili k domovu.Doma jsem dostal od rodičů moc vyhubováno, odvedli mě k boudě a přivázali řetízkem. Prý mi ty útěky z hlavy vyženou. Ale já přece utéci nechtěl, já se jen chtěl proběhnout, vždyť svým založením jsem pes běhavý.

Od té doby už jsem nikam s Johankou nesměl. Ve dne jsem měl za výběh zahradu a v noci mě pán připnul vždy na řetízek. Bylo mi smutno, překypoval jsem energií a přesto jsem nikam nesměl. Tajně jsem poslouchal toulavé vesnické hafany, kteří si večer co večer vyprávěli, co dnes zažili a kde všude byli. Já, tzv. papírák jsem záviděl těm obyčejným vořechům jejich volnost, jejich svobodu. Jak rád bych se k nim přidal a běžel s větrem o závod, ale nemohl jsem, řetěz byl příliš pevný. Proklínal jsem den, kdy si mě malá Johanka vyprosila, a nechápal, proč i dospěláci nás berou jen jako hračku pro děti. Vždyť i ta malá, všemi milovaná Dášeňka pana Čapka jednou vyrostla ve velkou psí slečnou. A tak i já jsem dospěl a přestal být tou roztomilou batolící se kuličkou s jiskrným pohledem a stal jsem se psem vyžadujícím pohyb i výcvik.

Každým dnem jsem ztrácel naději, že se ještě někdy budu moci proběhnout jinde než po zahradě, a tak jsem vzal osud do svých pacek. Když mě šel otec malé Johanky večer zase připoutat na ten studený, chladný řetízek, vysmekl jsem se mu a pelášil pryč seč mi síly stačily. Sám do nevlídné noci, ale konečně jsem byl svobodný. Pohyb mě naplňoval štěstím a já se tak moc radoval z náhle nabité svobody, že jsem ani nepocítil únavu.

Nevím, jak dlouho a jak daleko jsem běžel, ale najednou se příroda kolem mě nějak změnila. Ještě nikdy jsem tu nebyl. Ale než se vrátit k životu u boudy, vydal jsem se dál, vstříc neznámému osudu. Život na svobodě je tvrdý, neměl jsem co jíst a také mi chyběla lidská přítomnost. Když jednoho dne přijelo auto k mé skrýši a cizí lidé se mě snažili vylákat ven na kus salámu, ani jsem se moc nerozmýšlel a nechal se jimi naložit do auta a odvést pryč.

A tak tu teď čekám v útulku Bouchalka (Na Bouchalce 398, 273 43 Buštěhrad u Kladna, tel.: 603 523 070, http://www.connection.wz.cz/) stejně jako ostatní mí psí přátelé a vyhlížím hodného, rozumného člověka, který ocení mou touhu po pohybu a zároveň mi nabídne svůj domov, abych mu mohl být stále nablízku. Budu mu vděčný, budu ho milovat a když se mnou bude chodit na dlouhé vycházky, budu ten nejšťastnější pes na světě.

I pro Rickyho se již našel nový domov.