Fenryrovy oči

Michaela Sternová

Přijeli jsme si pro pejska do útulku v Českých Budějovicích. Vybrali jsme si Baxíka a jak jsme šli k jeho kotci, minuli jsme několik kotců, ve kterých poskakovali a poštěkávali na nás pejsci, ať si vezmeme je. Míjeli jsme i jeden kotec, ve kterém stál a jen tiše koukal Fenryr. Byl to pes sibiřského huskyho. Jen tam stál a upřeně se na nás koukal, ale my jsme okolo něj prošli a nevšímali jsme si ho - čekal na nás přece Bax…

S Baxíkem to byla láska na první pohled a šťatstně jsme si ho vezli domů. A až doma mi došlo, co nám svým tichým pohledem Fenryr říkal: vyprávěl o svém osudu. Strašně moc chtěl být u někoho doma - vždyť to tak dlouho nezažil a dříve to, co měl doma, nebylo zase tak dobré, ale měl své místo a mohl se někde schoulit před zimou. A i když se k němu páník nechoval dobře, tak Fenryr ho miloval do hloubi své duše. Miloval ho tak, jak jenom psi dokážou. A pak ho páník vyhodil, že už se mu nelíbí, ať táhne pryč.

A Fenryr šel, hledal místo, kde by sehnal něco k snědku a nefoukalo mu do kožíšku. Jenže to byl velký pes a lidé se ho báli a odháněli ho. Pak našel místo, kam moc lidí nechodilo a jednou za čas přijelo velké nákladní auto a vysypalo věci, ze kterých se dalo ještě něco sníst. A tam ho po hodně dlouhé době našli lidé.

Byli to hodní lidé, kteří milovali svého pejska, se kterým šli kolem na procházku. Fenryrovi se líbili, tak k nim chtěl jít, ale jejich psík ho odháněl. Odešli a Fenryr zase zůstal sám. Ale co se nestalo - k večeru se tam ti lidé objevili znovu, přinesli mu dobrotu a řekli mu, že ho vezmou na výlet k hodným lidem. Naložili ho do auta a odvezli na místo, kde bylo mnoho jiných psů, ale bylo tam teplo, dostal dobré jídlo a dokonce ho někdy i pohladili.

Dá se říci, že se tam měl dobře. Jenže když viděl, jak ostatní pejsci mizí do nových domovů, chtěl také patřit jenom tomu svému páníčkovi. Jenže páníček nepřicházel a Fenryr to začal všechno vzdávat. Už na nikoho nevrtěl radostně ocáskem, jen zavrtěl konečkem - to aby věděli, že i tak ty přicházející lidi rád vidí. Ale jeho si skutečně nikdo nevšímal, každý ho minul jako my…A on to vzdal, přestal bojovat s nemocí, která ho trápila a 28.3.2006 odešel do psího nebe, odešel tam, po čem tolik toužil - vždy, když chce podrbat na kožíšku se najde ochotná ruka, která ho pohladí, prohání se po krásně zelených loukách a je mu teploučko a už ho vůbec nic netrápí…

A já teď vidím ty jeho oči - hluboké, krásné, smutné. Oči, ve kterých se prolíná utrpení s nadějí - tak to jsou oni, jdou si pro mě? NEJDOU…A zase smutné a hlavně dlouhé čekání.

Nejhorší je, že těch smutných očí je víc, těch nešťastných dušiček a zlomených srdcí. Ale tyhle jedny konkrétní mne strašně moc trápí.
Fenryre, Fenryre - TY TVOJE OČI!!!

Fenryr, pes sibiřského husky, musel být uspán v útulku v Českých Budějovicích pro nádorové onemocnění, které se už nepodařilo léčebně zvládnout... Má vzpomínku na webových stránkách Amira Martiny Pohorské http://www.volny.cz/utulek.amira