Sluníčko Sunny

Lucia Adzimová

A jéje, zas noví páníčci - budeme si hrát? Tak jo, tak to pak s vámi půjdu.

Ale že nemáte pejska, nebo jo? Kočičku? No tak to ne, to nejde! Já nesnáším zvířátka, no jo, vy to zvládnete, že jo? To už říkali mnozí…

Třeba, můj první páneček, moc milá rodinka, jo, jo, to bylo něco. Líbila jsem se jim, hladili mě, prý jsem moc hezká, no to taky jsem. Ale nesnáší zvířátka, zvládnete ji? No jo, jasně, už jsme měli pejska, to půjde, máme blízko cvičák. Ale jste si jistí? Jo, jasně, hezká je, bereme ji.

Tak mě brali, no. Nechali mi jméno, které jsem dostala v útulku – Diana. Nejprve to bylo v pohodě, byli jsme venku, já si hrála, lítala a pak přišel ten malý prevít, jezevčík nebo co to bylo. Nejprve jsem zavrčela, ale ten blbeček si nedal říct, udělala jsem chňap a už to bylo. Všichni řvali, ten jezevčík ječel a já nechápala, proč mi ho rvou z papule. Tak mě nechte, ne? Bude sranda, uděláme si centrifugu, že jo, prcku?

Ale vtipný to přišlo jenom mně. Dostala jsem a páníček jezevčíka vynadal mojí rodině, ať si tu bestii raději drží nakrátko. Jakou bestii? Ten tvůj drobek neměl otravovat, proboha. Pak mě už nepustili, ale já jsem stejně štěkala. Doma jsem dostala vodu, jídýlko, a moji pánečci si začali povídat. Měli jsme to vědět, tohle takto nepůjde, musíme jí vrátit. Ale ne, dejme jí ještě šanci, budeme chodit na cvičák.

Tak si mě ještě nechali, spinkala jsem na gauči. Ráno jsem je hezky přivítala, a jo, Dianka, hezká holka, dobře, dobře. Vzali mě na vodítko a venku říkali, že jedeme na nějaký cvičák nebo co, a prý nemám nikoho sežrat. Bylo tam moc psů, ale moc jsem si jich nevšímala. Byli jsme v začátečnické skupině, jedna moc milá holka mě chytila za vodítko a já se vrtěla a chtěla, aby mě hladila. Páníček někam běžel a volal: "Diano ke mně!" Co, jaký "ke mně", co chceš? Tak mě pustili a já chvíli šla směrem k němu, ale víte, jeho mám přece doma, tak proč si teď neokouknout něco zajímavějšího? Byl tam však takovej cvoklej kokr a štěkal a štěkal, tak jsem se otočila a rovnou k němu. Stáhnul chvost a začal ječet. Já ty psy fakt nechápu, nejprve začnou provokovat a pak se strachem málem podělají. Trošičku jsem ho chtěla zklidnit. To už přiběhl pánek a táhl mě pryč. Panička se na nás koukala z lavičky, nastoupili jsme do auta a oni se zase hádali. Já toho psa nechci, bojím se. Ale vždyť je k lidem hodná, chce to jen výcvik. Ne, řekla jsem ne, jedeme do útulku, vracíme ji. Tak se auto otočilo a jeli jsme do útulku.

Tetičky se netvářily moc překvapeně, vzaly mě hezky do kotce a vyprovodily pánečky z útulku, tak jsem alespoň na měsíc měla domov. Dlouho jsem tu ale nezůstala, kdo by si neosvojil takové sluníčko, každého jsem vítala. A tak jednoho dne přišla do útulku jedna paní, chtěla pejska na hlídaní bytu a tak si mě vybrala. Nevím teda proč mě, protože nejsem žádný komisař Rex, ale co. Nevypadala, že by mě nějak moc milovala, spíše mě brala jako nějaký laciný poplašnej systém, což teda nejsem. Pojmenovala mě Rita. V bytečku jsem se postupně začala nudit, byla jsem sama doma, tak jsem začala ukusovat lino. Paničce se to ale nelíbilo a já začala být pro paní nezvladatelná, tak mě vrátila do útulku s tím, že jsem neposlušná.

Pak jsem byla v útulku celkem dlouho, chodilo tam docela dost lidí, kteří si se mnou hráli. Jedna teta ošetřovatelka si mě z lítosti chtěla vzít, jenomže mě neměla kam dát, tak jsem druhý den byla zase v útulku. Pak přijeli moc milí, solidní lidi, s pejsky měli hodně zkušeností, tak si mě odvezli. Cestou domů jsme se ještě zastavili u jejich rodičů pro obojek. Já si vyběhla na zahradu kouknout, co to tady je. V kotci byla taková fena rotvajlera, tak jsem jí přes mříže chytla za tlamu a bylo tady to známý chňap-chňap a fena byla celá od krve. Takže jsem druhý den putovala zpět do útulku.

Moje poslední adopce trvala skoro půl roku. Osvojili si mě mladí, príma lidi. Začali mi říkat Sunny. Byli se mnou velice spokojení, i když tetičky z útulku je upozorňovaly na moje neřesti, zatím to zvládali. Dostala jsem svůj pokojíček, nakoupili mi spoustu hraček. Chodili jsme na dlouhé procházky do lesa. Prostě paráda. Někdy jsem ještě neposlechla, ale pracovali na mém přivolání, které se zlepšovalo. Naučili mě nosit košík, který jsem si pak začala sundávat. Psali také tetičkám do útulku, prý mě už nevrátí.

Pak jsem ale (podle jejich zpráv) zabila psa a další dva potrhala. Lidé z okolí si na mě začali stěžovat. Moje panička také čekala miminko a začali se bát, co bude, až bude. A proto, i když si všichni v útulku už mysleli, že jsem konečně našla rodinu, ve které budu spokojeně žít, mě vrátili. Tak jsem se popáté vrátila do útulku.

Tohle, je celý můj příběh, a je celý o mně, o Sunny, o Ritě, o Dianě. Tak jsem se v nových rodinách jmenovala. Tetičky říkají, že jsem jako magnet na lidi. Skoro každého zaujmu svou veselou povahou. Jenomže se nesmím dostat k ostatním zvířátkům. Jsem moc veselá kopa, k lidem hodná, nikdy bych nikomu neublížila. Jsem moc temperamentní, ráda si hraji, pořád vypadám jako rozesmátá. Na vycházkách ale moc neposlouchám, nasadím své tempo a už se za člověkem ani neotočím. Na pejsky venku také nijak nereaguji, já prostě kousnu bez varování, nevím ani sama proč a kdy. Doufám, že se najde člověk, který má dostatek zkušeností s pejsky a bude ochotný si mě osvojit, i když je možné, že na moji nápravu je pozdě a už se s tím nebude dát nic dělat. Najde se takový člověk?