Jmenuji se Boreček, jsem asi tak 7-8 let starý kříženec německého ovčáka. Sedím v kotci v útulku a jsem moc smutný. Tolik zklamání jako já, zažil asi málokdo. Poprvé jsem se dostal do útulku v Ústí nad Labem, když mi byly asi tak 3-4 roky. To bylo o prázdninách v roce 2003. Nepamatuji se, že bych provedl něco zlého, ale skončil jsem tam. Pravda, dost jsem se v té době pral, to ano, však mě za to Evča (moje útulková kamarádka, která mě tu venčí) taky pěkně hubovala, že to hodní pejsci nedělají. A já sem tuze chtěl být hodný pejsek. A klidně se jí zeptejte, že jsem se snažil. Chodil jsem na volno (ale s košíkem) a krásně jsem jí poslouchal. Dala si se mnou docela práci, cvičila mě, chválila, když jsem byl hodný, a hubovala a mračila se na mě, když jsem zlobil. Konečně se mi někdo věnoval a já věděl, co mám dělat a co je naopak špatně.

Měl jsem kamaráda, jmenoval se Kubík. Toho Evča brávala se mnou ven. A někdy také vzala Danečka. Kuba byl veselý mladý psík a Daneček taky, měli přede mnou respekt a já neměl důvod jim ubližovat. Tak jsme si spokojeně žili a chodili na procházky. Pak ale jednou Evča vzala jenom mne, Kubík nikde nebyl. Nechápavě jsem na ní koukal, až mi řekla, že Kubíka si vzali. Vzali? Kdo, kam, proč? Co s ním bude? Vysvětlila mi, že v útulku jsme jen na přechodnou dobu, než někdo přijde a vybere si nás a odvede si nás domů. Bude naším novým páníčkem. Prý jednou někdo přijde a vezme si i mne…

Týdny letěly, až se objevila vlkošedá ovčanda Denisa. Okamžitě se hrnula k mojí paničce a skákala na ní a olizovala jí. Jak si to mohla dovolit? To je přece moje panička! Ale Denisa jen zavrčela, že jsem na omylu, že je to její panička, že spolu chodili ven, když tu byla poprvé! Poprvé? Nechápal jsem…Tak mi Denisa řekla, že už tu jednou byla. Proč je zpátky, že neví a její to fuk. Stejně se jí u tý boudy nelíbilo. Tak si počká, až si pro ní přijde někdo lepší. To už jsem nechápal vůbec nic. Denisa se brzy dočkala a snad už je konečně spokojená. Já stále čekal, až si mě opravdu někdo vzal, ale asi do týdne jsem byl zpátky. Evča říkala, že to nevadí, že se to někdy stane. Lidi si někdy vezmou psa a pak zjistí, že se k sobě nehodí. Tak jsem si z toho nic nedělal . Pak jednou přišli, byli zvláštní. Paní divně mluvila a pán zase divně chodil, opíral se o takové klacky. Později jsem se dozvěděl, že jsou postižení. Nevěděl jsem, jestli je to dobré nebo špatné, ale bylo mi to jedno. Oni si mě totiž vzali a byli na mě hodní. Měli mne moc rádi a já měl rád je. Tenkrát jsem si myslel, že už mám konečně domov.

Jednou, asi po půl roce, přišli a plakali, nevěděl jsem proč. Říkali, že ten byt, ve kterém bydlíme, není jejich a ten, komu patří, mě tam už nechce (on tam vlastně možná nechtěl už ani je). Prý musím zpátky do útulku. A tak jsem se tam ocitl už potřetí. Evča si z toho nic nedělala, věřila, že jednou najdu domov. Dál mě brala ven, dál se mnou cvičila poslušnost (a nejen tu). Docela hezky jsem uměl přivolání, sedni, lehni, zůstaň…a nejen to. Tak jsem se naučil, pokloň se a mrtvej. A ani jsem už nepotřeboval ten košík. No prostě jsem byl šikulka. Pak jednou jsem šel na vycházku s nějakým pánem a potkal jsem Evču, chvíli se s pánem bavila, pak mne objala a řekla mi: „Ahoj Borečku, buď hodný!“ Ten pán si mne odvezl domů, do malého městečka a já myslel, že teď tedy už u něj zůstanu.

Uběhla dlouhá doba. Neměl jsem se tam ani dobře, ani špatně, ale byl jsem tam už doma. Jenže jednou, ani si to moc nepamatuji, seběhlo se to tak rychle…Najednou jsem byl někde, kde bylo hodně vlaků a lidí, prý se tomu říká nádraží. Byl jsem tam sám, pán nikde nebyl. Začal jsem čichat, jestli ho nenajdu a ucítil jsem povědomý pach. Cítil jsem kouř z výfuků, výpary z továren a ano, ten známý pach Setuzy. Byl jsem zpět v Ústí nad Labem. Věděl jsem, co bude následovat, přijeli lidé v uniformách a odvezli mne do útulku. Hrozně jsem se bál, že už tam nebudou ti hodní lidé, které jsem znal. Ale byli, alespoň někteří a hlavně Evča. Byl jsem sice zmatený a i smutný. Nevím proč, ale nebyl jsem ve své kůži. Nakonec jsem se s tím vcelku vyrovnal.

Pak přišel jednou zase nějaký pán a odvedl si mne. Tak teď už snad konečně budu mít nový domov, pomyslel jsem si. Teď ale zase sedím v kotci a ztrácím naději. Ano, jsem zpět v útulku. Nechápu to ani já, ani nikdo v útulku. Jsem hodný, vychovaný pes, nemám zdravotní problémy. Vypadám jako německý ovčák v menším provedení. Nikdy jsem nic špatného neudělal…V čem je problém? Proč mám v životě takovou smůlu? Nikdo, kromě mých postižených páníčků, mi neřekl žádný důvod, proč mám jít zpátky do útulku.Oni mi ti ostatní neřekli vlastně vůbec nic, prostě mě vzali a dovedli zpátky, jeden mě dokonce zapomněl na nádraží…

Jak jsem tak četl ostatní příběhy, většina pejsků vypráví o bývalých pánech, co spolu dělali, atd. Já vyprávím převážně o útulku. Nedivte se, nechci vzpomínat na lidi, co mě zradili, navíc jsem tu prožil kus života a útulek je vlastně jediná jistota, kterou mám. Za 4 roky jsem vystřídal 5 pánů (včetně původního). Jsem hodný, klidný a dobře vychovaný pes-smolař. Jsem ochotný žít v bytě i na zahradě. U mladých i u starých. Nemám moc rád velké psy, nejraději bych byl jediným psem v rodině, ale společnost milé dámy nebo nekonfliktního menšího psa bych neodmítl.
Mám jen jedinou podmínku: tentokrát už jen DOMOV NATRVALO!!!

Ahoj lidi,

Tak si představte, že přišla taková mladá paní, která chtěla malého pejska a vybrala si mého spolubydlícího Míšu Šíšu. Když se zeptala na mě a slyšela můj příběh rozhodla se dát domov mně. Nevím, zda to byla náhoda nebo osud, ale vodítko, obojek a košík měla přesně na mě. Tak mi držte palce, ať je tenhle domov už na vždy.

Pac a pusu posílá Borek