Elton nebo Míša? 

Eva Treschelová

Ahoj, jmenuji se Míša, vlastně Elton, ne vlastně Míša… No vidíte, jak jsem na stará kolena dopadl? Ani nevím, jak se vlastně jmenuji.

Můj pán, kterému jsem hlídal zahradu, mi říkal Míšo. Takže byste si mohli myslet, že se jmenuji Míša. Ale jednou na Silvestra jsem se v noci tak polekal, že jsem utekl. No naštěstí jsem se dostal do útulku, nic se mi nestalo. Druhý den si mě pán vyzvedl a šli jsme domů. Jenže lidé si s tím boucháním nedali pokoj ani druhý den a já si vzpomněl na tu hroznou ránu, která mě tolik vyděsila. Můj pán nikde nebyl, abych se k němu mohl schovat. Zpanikařil jsem a znovu utekl ze zahrady. Zase jsem byl odchycen a odvezen do útulku.

Když mě v útulku opět uviděli, říkali: „Neboj chlupáči, počkáme jestli páníček přijde a pokud ne zkusíme mu zavolat.“ No proč by jako páníček nepřišel? Neobtěžujte se voláním, on přijde sám, musí tu být každou chvíli. Bohužel jsem si to jen myslel. Páníček nešel a nešel…

No tak mu sakra teda zavolejte! To mě tu chcete držet nebo co? Tak už mě k němu pusťte, určitě na mě čeká. Jak jsem tak nadával a láteřil, šla okolo Pavlínka, takové malé hádě, které si ještě s Bonym chodilo volně po útulku. „Klídek starouši, ti už nepřijdou…“ prohodila, když šla okolo. „ Co ty o tom víš?“ vyjel jsem na ní. Jak si jen mohla dovolit říct něco takového o mém pánovi? „Víc než si myslíš!“ ušklíbla se Pája. „Seděla jsem v kanceláři, když chtěli volat toho Tvého pána. Vždyť on nemá telefon, ty troubo!“ Na to jsem úplně zapomněl. Ale Pája pokračovala: „No a tak tam chtěli zajet na tu adresu, co jim tu Tvůj pán nechal, jenže na té adrese nikdo takový nebydlí! Pořád Ti to ještě nedochází?“, zeptala se Pavlína. „Ne!“ odsekl jsem. „Nechtějí Tě už, jsou rádi, že jsi utekl! Proto si pro Tebe nikdo nejde, proto je nemohou najít podle adresy.“ Seděl jsem jako opařený. „Co by si taky od lidí čekal!“ Zdálo se, že ta malá mrška mluví pravdu. Tvářil jsem se jako nic, ale když odešla, zalezl jsem do boudy a přemýšlel. Vše do sebe zapadalo.

Tu noc jsem brečel, potichu, aby to neslyšeli psi z vedlejších kotců, určitě by se mi smáli. Odpoledne, když přišla děvčata, už jsem se tvářil zase vesele, ale ve skutečnosti mi veselo nebylo. Pak přišla Klárka a řekla mi: „Ahoj Eltone, od teď se budeš jmenovat Elton!“ Elton? Nechápal jsem, jmenuji se přece Míša! Copak oni to neví? Nezbylo mi, než se smířit s tím, že jsem Elton. Vlastně je to docela hezké jméno, takové vznešené. Elton, teší mne… Zní to docela dobře, že?

Jenže potom se objevila dvě malá děvčátka, znal jsem je od sousedů. Řekla, že se jmenuji Míša. A teď je z toho zmatek ještě větší. Já slyším na obojí. Když mi někdo řekne Míšo, zaraduji se, že slyším své jméno, ale zároveň se mi zasteskne po domově. Vzpomenu si na zradu mého pána. Když mi někdo řekne Eltone, cítím se vznešeně, ale zároveň mi to připomíná, že jsem skončil v útulku. Ani holky útulkářky si s tím neví rady a mají v tom zmatek. A já sám ani nevím, jak bych chtěl, aby se mi říkalo.

Už to mám. Nebudu to řešit a počkám, až někdo přijde a vezme si mě domů. Ten ať rozhodne, jak se budu jmenovat. Ať mi říká Míšo, Eltone a nebo klidně třeba Alíku, to záleží na něm. Tak honem, pojďte si pro mě a vyberte mi to „pravé jméno“.

Elton se dnes přestěhoval spolu s Luckou (x vlkodavkou) na samotu kousek od Ústí. Kromě staršího páru jim budou dělat společnost ještě 4 maďarské ohařky, které jsou však postelovými miláčky. Už dvakrát byli vykradeni, ohařky mezitím spaly v posteli. Elton a Lucka se mají postarat, aby se to už neopakovalo. Eltík tak dostane příležitost ukázat, že ještě nepatří do starého železa.