Uran buran

Eva Treschelová

Já vám dám burana, to vám určitě napískala Evča, co? Ta mi tak totiž na vycházce říká. Trošku má i pravdu, vybrané chování zrovna nemám. Ale nejsem zlý, to ne. Jen jsem trochu nevychovaný.

Když jsem byl ještě štěně, koupili si mě do jedné firmy na hlídání. Byla to strašná otrava, byl jsem zavřený na firmě, přes den mě sice občas někdo pohladil a v noci jsem měl hlídat, ale to nebylo nic pro mě. Nikdo si mě nevšímal, nikdo mě necvičil a tak jsem rostl jako dříví v lese. Chtěl jsem nějakou zábavu. Nejdříve jsem jenom kradl svačiny, ale pak jsem objevil díru v plotě. To byla pane zábava, běhal jsem po okolí a dováděl. Vždycky jsem se plotem vrátil zpět. Ale lidé, co chodili okolo, si na mě stěžovali, že se mě bojí. Vtipné, já bych neublížil mouše. Pan šéf nadával, jen co je pravda.

Jednou si tak zase čuchám, když přišel takový sympatický pán s vodítkem, který mi začal říkat, jaký jsem krasavec a nakonec mě vzal na projížďku autem. Byl to policista a odvezl mě do útulku, tedy nejprve na veterinu, protože jsem si při útěku trochu zranil packu. No to bylo vzrůšo. Konečně nějaká zábava, říkal jsem si, ale opak byl pravdou. Nechali mě tam týden zavřeného než mě vzali ven. A pak na mě nadávali, kudy chodili, prý jsem nevychovaný pacholek, hovado nukleární, potvora přerostlá a já nevím co ještě. „Takovej pěknej pes a je tak blbej!“, slýchával jsem často na svou adresu. Neznal jsem jediný povel, neuměl chodit na vodítku a s Evčou na druhém konci jsem si vcelku dělal, co jsem chtěl. Také jsem stihl několikrát utéct pod plotem, vždy jsem se však způsobně vrátil zpět do útulku.

Jednou přišli do útulku dva pacholci od nás z firmy. Byli to dva prostí dělníci, takže jsem se ani nedivil, že si nebyli jistí, zda to jsem já nebo ne. Odjeli se slovy: „Radši se zeptáme šéfa!“ Šéf už mě měl asi dost, protože nepřijeli.

Evča mi vyhlásila vojnu, začalo se s výcvikem, ale moc se jí to nedařilo, přece jen jsem kus psa a pokud něco nechci, je těžké mě donutit. Neoženu se, nezavrčím, to není můj styl někoho zastrašovat. Prostě jen dělám to, co chci já. Ale přece jsem si dal trochu říct. Několikrát o mne měli zájem, ale vždy jsem utekl nebo mě vrátili, protože utíkám. Mě prostě nebaví bloumat po zahradě sám a sám. Pak si mě jednou vzali lidé, kteří měli pěkně blbý plot. Vůbec se pod ním nedalo prolézt a já jinak utíkat neumím. Prý to bylo tím, že měl podezdívku. Tam jsem nějakou dobu žil. To bych dál nerozebíral.

Jednou jsem se přestěhoval, ani nevím proč, někam jinam. Měl jsem za sousedku půvabnou fenku Ritu, kterou jsem naučil utíkat a spolu jsme se pak toulali po okolí. Občas jsme se zašli vykoupat do Bíliny (nevím, proč je to Bílina, když je hnědá). Jednou se tak čvachtáme, když se objevily uniformy. No to tak, abychom se nechali zase chytit. Utíkali jsme podél Mariánské skály a náramně jsme se bavili, jak nás nahání. Nakonec nám těch policistů bylo líto a nechali jsme se chytit, aspoň nebudeme muset domů pěšky. Odvezli nás do útulku a nějaký čas se nic nedělo. Pak přišel Rity páníček a oba nás vzal domů. Můj pán nebyl nadšený. Když jsme za pár dní utekli znovu, přišel si pán už jen pro Ritu. Mě prý brát nebude, můj pán už mě nechce…

Takže jsem zase v útulku a nudím se. Potřeboval bych už pořádnou zahradu, ze které bych neutekl a někoho, kdo se mi bude věnovat. Stačí pevný plot s podezdívkou. Děti nejsou překážkou. Jiné psy moc nemusím, ale jsem schopen respektovat nekonfliktní feny nebo malé neušňafané psíky. Nejsem sice nejmladší, ale elánu mám na rozdávání. Můj temperament by mi mohl závidět kdejaký mladíček. Navíc jsem opravdu moc hezký, vlkošedý pes.

Uran čekal na své nové pány v útulku v Ústí nad Labem. Osvojil si jej pán, který dělá nočního hlídače. Budou spolu hlídat vagóny, a tak věříme, že to bude pro Urana dostatečné zaměstnání a nebude znovu utíkat.