Gastonovo marné čekání

Monika Srbová

Jmenuji se Gaston a jsou mi 4 roky. Nyní žiji v útulku Bouchalka v Buštěhradu u Kladna. Abych řekl pravdu, ani sám pořádně nevím, proč jsem tady. První dva roky jsem prožil se svojí paničkou v domečku u lesa s krásnou zahradou. Hrála si se mnou, dávala mi i nějaké ty dobrůtky, hlavně piškoty, ty jsem měl nejraději. Navečer jsem si pak lehl na zápraží a poslouchal, jak ptáci krásně zpívají v korunách stromů. Nikdy mě tenkrát nenapadlo, že by se můj život mohl změnit. Byl jsem opravdu moc šťastný.

A pak se stalo to, co se nemělo nikdy stát. Ještě dnes se mi roztřesou tlapky a chvěji se po celém těle. Uslyšel jsem křik mé paničky, tak jsem rychle běžel do kuchyně, odkud se vše ozývalo. A tam jsem jí uviděl. Ležela na zemi a vůbec se nehýbala. Přiběhl jsem k ní a snažil se jí pomoci. Olizoval ruku, obličej, ale vůbec nic nepomáhalo. Dostal jsem o ni hrozný strach. Schoulil jsem se k jejím nohám a čekal, co se bude dít. Podařilo se mi na chvíli usnout. A přitom se mi můj krátký život začínal přemítat před očima.

Viděl jsem se jako malé štěňátko, krásná, černobílá, chlupatá kulička, jak si spolu se svými sourozenci hrajeme a skotačíme. Naše maminka po nás starostlivě pokukovala. Pak nastal čas našeho odchodu do nového domova, do lidské smečky. Měl jsem z toho velké obavy, věděl jsem totiž od maminky, že lidé jsou různí a ne všichni, co si vezmou pejska domů, se o něho starají a mají ho rádi. Ale já měl veliké štěstí. Když totiž nadešel můj velký den, přišla si pro mě stará paní. Měla bílé vlasy, vrásčité ruce, měkké vlídné oči a moc hezky na mě mluvila. Hladila mě a utěšovala, že budu mít u ní doma teplý pelíšek, krásnou zahradu a plno hraček. Musím přiznat, že se mi pak ani po mé mamince a sourozencích nestýskalo. Tak jsem se měl dobře v novém domově. Postupně jak jsem sílil a rostl, mohl jsem všem, kdo prošel okolo naší zahrádky také ukázat, jak umím pěkně hlídat. Vidím mojí paničku, jak ke mně přišla, podrbala mě za ušima a řekla: ,,Gastone ještě že tě mám. Co bych si tady sama počala, bylo by mi bez tebe moc smutno!"

Srdce se mi rozbušilo jako zvon. Uvědomil jsem si totiž, že toto vše jsou jen vzpomínky. A já ležím u bezvládného těla mé paničky. V zoufalství sleduji, že se nehýbe ani nedýchá. To už je ráno a jako každý den touto dobou přišel náš soused, který nám nosil noviny. Ten když viděl, co se stalo, zavolal nějaké pány v bílých pláštích. Ti mě, ač se mi to velmi nelíbilo, vyhodili za dveře a já jen tajně doufal, že se stane nějaký zázrak a vše bude jako dřív. Ale místo toho jsem za chvíli, se slzami v očích viděl, jak mojí paničku odnášejí někam pryč. ,,Kam ji nesou?" Ptal jsem se pořád dokola. V dálce jsem zaslechl napjatý hovor lidí, kteří se shlukli před naším domem. ,,Chudák pes, tak svojí paničku miloval a už ji nikdy neuvidí. A co s ním asi bude?" Zalezl jsem pod stůl v kuchyni a nechtěl jsem nikoho vidět. Ano, měli pravdu, zůstal jsem sám. Nemohl jsem jíst ani pít. Chtěl jsem umřít.

Po několika dnech pro mě přišli neznámí lidé a odvedli mě sem, do útulku pro opuštěné psy. Nikdy mě nenapadlo, že opuštěným se můžete stát tak snadno, ze dne na den. Tak tady ležím a čekám. Co myslíte, přijde si pro mě někdo?

-------------------------------------------------

Gaston čekal v útulku Bouchalka  http://www.connection.wz.cz Konečně našel i on domov.