Unesená Mollynka Lůlinka

Eva Treschelová

Ahoj lidi, tak už jsem zase tady. No, proč myslíte? Protože mám takový problém.. Je mi to trapné, ale já se počůrávám. Že už jsem velká holka? No, to já vím. Já to taky nedělám schválně. Já dobře vím, že se doma nečůrá, že se má chodit ven, ale když já to prostě neovlivním. Trpím inkontinencí, neboli samovolným únikem moči. Léčba nepomáhá. Mě by to snad ani nevadilo, na „mokrou pipinku“ už jsem si zvykla, ale když on mě kvůli tomu nikdo nechce.

Jak to všechno začalo? Asi jako u každého. Jednoho dne jsem se narodila. Takové ošklivé káčátko jsem byla, ale to už je úděl nás, pudlích miminek. Z ošklivého káčete postupně rostla krásná labuť (teda u mě spíše černá vrána), prostě jsem vyrostla v krásnou trpasličí pudlí dámu. Jenže to bylo moc jednoduché, kdybych si žila spokojeným životem.

Jednou jsem se objevila v kotci v útulku. No ani mi to moc nevadilo, bylo tam hodně lidí a ty já miluji, takže jsem je všechny musela poskákat. Tak oni se tu starají o psy, které nikdo nechce? A pak jim najdou nový domov? Jé, to bude príma! Ti, co jsem u nich teď bydlela, si mě moc nevšímali… Tak kdo si mě asi vybere? Doufám, že někdo, s kým se nebudu nudit, kdo mi bude vymýšlet nějakou zábavu a budou se se mnou mazlit a…

Tak nějak jsem si to představovala. Jenže když mě v útulku stříhali, zaměřili se na můj zadek. Byl celý mokrý a ulepený od moči, stejně jako srst na nohách. Ostříhali mě, umyli a vzali dovnitř do budovy. Tam mi připravili na noc klícku. Na dno dali noviny a ráno sledovali, kolik jsem toho „pokapala“.

Začali mi dávat nějaké léky, bydlela jsem v budově, abych byla v teple. Přes den jsem mohla volně běhat, na noc jsem šla spinkat do své klícky. Bylo to docela fajn, ale já chtěla konečně toho nového pána. No, chtělo mne hodně lidí, ale někteří si to rozmysleli, když slyšeli, že nejsem úplně v pořádku, jiní by mě i tak chtěli, ale já nemohla jít z útulku, protože jsem byla v léčení. Jedna paní to útulku nechtěla věřit, myslela si, že jsem zdravá a oni si mě pro někoho schovávají. Druhý den přišla její dcera a půjčila si mě na vycházku. Jenže místo toho, abychom běhaly po louce a pak se vrátily do útulku, odešly jsme k nim domů a do útulku se už nevrátily. Normálně mě ukradly. Já jsem vlastně byla unesená. No ne, tohle až budu někomu vyprávět…

Dlouho se ze mě únosci neradovali. Asi týden jsem se jim „počůrávala“ na podlahu, až mě raději vzali a odvedli zpět do útulku. Paní jim tam tvrdila, že jsem byla uvázaná v lese (ale nikdo jí to nezbaštil) . A tak jsem zase byla v útulku. Cítila jsem se velmi důležitě. Kdo z ostatních psů byl unesen? To jsem ještě netušila, že se jednou budu moci chlubit dokonce dvojitým únosem. Ano, skutečně jsem byla odcizena ještě podruhé. V útulku se moc neobávali, že si mne únosce dlouho nechá. Dávali jim jen pár dní, než mě raději dovedou zpět….

Únosce však stále nešel a nešel. Až jednou přijela Policie ČR s tím, že zatkli nějakého muže a on má doma černého trpasličího pudlíka, údajně z útulku. On půjde do vazby, tak co se psem? Po bližším popisu se nakonec dohodli, že jsem to já, ukradená Molly. „Tak my vám ji přivezeme, když je vaše,“ řekli policisté a odjeli. Už ale nepřijeli. A tak v útulku nikdo nevěděl, co se mnou je a kde jsem. A já vám to ani nepovím (je to mé tajemství). To se stalo v roce 2005.

No a teď je rok 2007 a já jsem zase v útulku. Poznali mě tu, upravili srst a je tu i má klícka. A je to pořád stejná písnička. Zase bydlím v budově, zase mám na noc klícku, zase se počůrávám, zase mě nikdo nechce…

Přitom to není až tak nepřekonatelný problém. Řešením by mohla být zahrádka, kde bych byla v hezkém počasí a pak třeba jedna vyčleněná místnost, kde bych mohla „kapat“ a kde by se to lehce uklízelo. Nebo také psí plínky (1 přijde asi na 12-14 kč). Stačilo by je dávat ve chvíli, kdy bych byla v domě. Já jsem totiž jinak děsně prímová, no fakt!

Tak a už jsem zase tady. Sice jsem byla osvojená, ale paní si to teď asi rozmyslela, no pořídila si druhého psa, který se nepočůrává, tak už mě nepotřebovala. Jsem jen zvědavá, kdy jí omrzí i on… Ale to sem nepatří, já jen, že znovu čekám na nějakou dobrou duši, která by mi dala šanci. Momentálně jsem sice v léčení, ale po domluvě bych mohla ty léky dobrat u někoho doma. Naskytla se nová možnost léčby, takže bych se možná jednoho dne nemusela počůrávat vůbec, ale s tím raději nepočítejte. Nechci další domov na chvíli, chci někoho, kdo by si mě vzal takovou jaká jsem.

Molly čekala na své pány v útulku Ústí nad Labem. Našla domov přímo v Ústí. Vzala si ji mladá slečna, která jí chce dát šanci. Je po jedné operaci, bohužel k žádnému většímu zlepšení nedošlo, pravděpodobně však podstoupí ještě jednu operaci, tak jí držme palečky, ať se to podaří.