Psí příběhy(79)
Lady a její útěk za svobodou
Kamila Ševčíková
Už jsem to nemohla vydržet. Musela jsem odtamtud utéct. Pryč od ran
holí, od zloby a nenávisti mého páníčka, kterého jsem jako štěně tolik
milovala. Vím, že mě dřív míval také rád, ale pak se něco stalo - něco,
co zapříčinilo, že můj pán začal pít a vybíjet si zlost na všem, co mu
přišlo pod ruku, a tedy i na mně.
Bydlela jsem v malé boudě na dvorku. Dřív bývala má boudička
docela hezká a útulná, ale v poslední době se zní stal páchnoucí brloh,
protože se nenašel nikdo, kdo by mi tam aspoň občas trošku uklidil.
Proto jsem raději spávala venku, tak daleko od boudy, jak mi to můj
provaz, na kterém jsem byla přivázaná, dovolil. Provaz časem stálým
působením deště a slunce zpuchřel, ale můj pán byl tolik ponořen do
svého neštěstí, že si toho ani nevšiml. A nevšímal si ani toho, že
nemám co jíst a pít. Kdyby nebylo hodné sousedky, která občas skočila k
páníčkovi trošku uklidit a dát mi jídlo a vodu, už bych tady dávno
nebyla.
Jednou jsem se probudila do nádherného dne. Slunce mě hladilo
teplými paprsky a od nedalekých hor pofukoval mírný větřík, který s
sebou přinášel zvláštní vůni. Byla to vůně svobody. Ach, jak jsem
zatoužila odtud zmizet a utéct někam, kde mě už nikdo nebude bít a kde
budu volná!
Protože můj pán byl zrovna po další z těžkých a probdělých nocí, věděla
jsem, že ho jen tak něco neprobudí. Volání z hor bylo čím dál silnější,
a tak jsem se pokusila osvobodit z mého současného vězení. Trhla jsem
provazem jednou, dvakrát, napotřetí provaz trochu povolil. Škubala jsem
hlavou dál, až mě celý krk pálil jako oheň. V té chvíli mi bolest
nevadila. Zbytek, co se nepřetrhlo, jsem překousla zubama. Teď už
zbývalo se jen dostat ze dvora. Běžela jsem podél plotu a vida, usmálo
se na mě štěstí. Objevila jsem hned několik děr, kterými by se dalo
prchnout. Vybrala jsem si tu největší z nich a rychle se jí protáhla. A
pak už jsem běžela pryč, pryč odtud a ani jednou se neohlédla.
První dny jsem strávila v lese, pila vodu z potůčku, který tudy
protékal a kochala se tou nádherou, kterou jsem neviděla od doby, kdy
jsem byla malé štěně. Ale jelikož jsem neměla příležitost naučit se
sama lovit, hlad mě odtud brzy vyhnal a já si musela jít shánět jídlo
jinam.
Šla jsem dlouho, až jsem přišla k široké silnici, kudy projížděla
velká spousta aut. Zdálo se mi, že na druhé straně silnice jsou nějaká
obydlí a napadlo mě, že snad někde tam, třeba u popelnic, by se dalo
něco k jídlu sehnat. Pokusila jsem se přejít. Po chvilce čekání se mi
zdálo, že nic nejede, tak jsem to riskla a vstoupila do vozovky. Skoro
se mi podařilo dostat se na druhou stranu, pak se ale naráz přiřítilo
auto, které jsem zřejmě přehlédla. Ucítila jsem obrovský náraz, který
mě odhodil stranou, strašlivou bolest po celém těle a pak jsem ztratila
vědomí.
Když jsem se probrala, byla kolem mě černá tma. Pokusila jsem se
vstát, ale palčivá bolest v zadní noze mě přinutila zůstat v nehybné
pozici. Věděla jsem, že se bez pomoci odtud nedostanu. K tomu všemu se
mi svíraly útroby několikadenním hladověním, byla jsem vyčerpaná
bolestí i stresem, a tak jsem po chvíli opět upadla do bezvědomí.
Takto jsem tam ležela několik dní, střídavě se probírala a pak
zase upadala do milosrdné, černé tmy. Jednou se na mě přišel podívat
nějaký pán. V duchu jsem křičela: „Jdi pryč!“ Bála jsem se, že mi bude
chtít taky ubližovat, jako můj páníček. Naštěstí po chvíli odešel.
Místo něj po nějaké době přijely dvě paní. Zpočátku jsem se jich hodně
bála a byla vyděšená z toho, co se bude dít dál.
Ale protože na mě dlouho tiše a mile mluvily, strach ze mě pomalu
opadával. A když se pak ke mně opatrně přiblížily a pohladily mě,
věděla jsem, že mi chtějí pomoct. Přes obrovskou bolest se mi podařilo
vstát. Nechala jsem paní, aby mi navlékly obojek a naložily mě do auta.
Řekly, že zatím zůstanu u jedné z nich doma než se uzdravím. Potom se
mi prý pokusí najít nový domov.
Protože byl víkend, nemohly mě vzít na rentgen. Dostala jsem jen
léky a čekalo se do pondělí. Noha mě stále hodně bolela, ale já byla
tak šťastná, že jsem konečně někde, kde mi neubližují a naopak se mi
snaží pomoct, že jsem tu bolest skoro nevnímala.
Diagnóza, kterou mi pak pan doktor sdělil, nebyla moc příznivá. Už
asi nikdy nebudu úplně dobře chodit, operace by prý však nic
nevyřešila. Můžeme jen doufat v pomalé zlepšování, které prý někdy u
podobných případů, jako jsem já, nastane. Moc si přeju, aby se mi noha
uzdravila. Mám strašnou chuť žít a zkusit konečně najít štěstí. Štěstí
s novým páníčkem, který mě snad tentokrát bude milovat stejně, jako já
jeho. Zdává se mi o něm každou noc a já věřím, že si pro mě už brzo
přijde..
Lady našla svůj nový domov v domě s velkým dvorem a se dvěma psími kamarády v Košicích.
