Farův příběh

Eva Novotná

„Tak jsem se to takhle jednoho zářijového dne procházel po návsi, očuchával nejrůznější vzkazy ostatních příslušníků psí rasy, když najednou vidím, že se ke mně blíží nějací chlapíci. Volají na mě? Co mi můžou chtít? No, ale co mi můžou udělat? Za omrknutí nic nedám, ne? Chvíli jsme se okukovali, pak mě zničehonic chytli a začali cpát do auta. No – nelíbilo se mi to, ale byli silnější. Kam mě to vezou? Co se to děje? Vůbec se mi tady v kufru nelíbí. Jak tohle dopadne? Je to tady divný.

Když už jsem si myslel, že to je k nevydržení, najednou auto zastavilo a pánové mi otevřeli kufr. Hele – kde to jsme? Pole!?! Ty brďo – a jak velký! A les! To mě asi vzali na vycházku! Jupííí – to se proběhnu! A toho očuchávání! A tý zvěře! Jé – pánové – vy jste super – tak jdeme, ne? Ale co to? Kam jdete? Ještě jste si něco zapomněli v autě? Počkat – proč zavíráte? A startujete? Kam jedete? Já myslel, že se jdeme projít? Slyšíte? Vždyť já jsem tady? To mě nevidíte? Pomoooc!!!“

Tak takhle nějak si představuji prožitky psího kamaráda Fara dne 15. září 2003, kdy byl odchycen v části Terůvky – kousek za městem Třebíč. S jistotou víme jen to, že byl nalezen a odchycen právě tam. Údajně lidé z blízké vesnice nebohé toulavé zvíře odvezli za město, to aby se snad o něj nemuseli postarat sami.

Faro se znenadání ocitnul zavřený v kleci, všude kolem minimálně další čtyři desítky štěkajících psů. Pochopit, kde se tu vlastně vzal a proč? Těžké. Faro byl v prvních měsících velký blázen. Divíte se mu? V roce a půl – ve věku nejrůznějších her a řádění, v době, kdy má poznávat první lásky, první „boje“ o postavení ve smečce, a kdy především potřebuje od své lidské smečky vysvětlit, jak se takový správný skoro dospělý pes má spořádaně chovat.

Postupem času však přivyknul dennímu řádu útulku, zamiloval si ošetřovatelky, dostalo se i na vycházky. A od zmiňovaných vycházek už Fara neznám pouze z vyprávění, ale přímo osobně. Na svou první vycházku s Farem snad nikdy nezapomenu. V té době už byl Faro statný dospělý pes se spoustou přebytečné energie, kterou ve svém kotci nebyl schopen plně vybít. Sama jsem si o něj požádala, ošetřovatelky v útulku nijak neprotestovaly.

Ten den jsem šla na vycházku sama, jiné dny nás chodí víc. Můj první dojem po vyběhnutí z branky útulku byl nezapomenutelný, od té doby prožívám nejen já při venčení Fara prvních 200 metrů úplně stejně. Otevřu branku, Faro zatáhne, já se ve skoku dalekém stihnu jen pootočit a křiknout: „Holky, že za mnou zavřete?! Díííííííííííííííík!!!“, snažíc se alespoň udržet krok, když už ne zrovna přibrzdit. Po první zatáčce se mi podaří na Fara promluvit, mírně s ním cuknout, on se radostně otočí a běží mě přivítat, protože do té doby nebyl schopen zaregistrovat, že na druhé straně vodítka za ním „něco vlaje“. Od tohoto okamžiku se mi s Farem daří držet krok i dech. On se postupem času spoustu věcí přiučil. Například to, že táhnout celou cestu není příliš efektivní, někdy je také dobré jít se podívat na druhou stranu vodítka, jestli tam pro něj není nějaký piškot.

Pravda – má první vycházka s Farem probíhala trošičku jinak. Hlavně jsme se navzájem vůbec neznali, nevěděli, co od sebe čekat. To byl hlavně můj pocit, Faro je na různé lidi při venčení zvyklý, vlastně mu bylo nejspíš celkem jedno, kdo se mu zpovzdálí snaží marně korigovat krok. „Co je? Co se mnou pořád cloumáš? Tak se rozběhni, ne? Já se chci proběhnout!“ – „Zpomal! Faroušku! Farooooooo!!!“ Takhle to při prvním venčení probíhalo až do chvíle, než jsme na cestě natrefili na dělníky v montérkách. Ti si nás vůbec nevšímali, Faro však v tu chvíli stál jako přikovaný, dokonce se přikrčil a snažil se otočit směr a jít zpátky. Zprvu jsem vůbec netušila, co se stalo, vzápětí mi došlo, že kámen úrazu bude zřejmě v samotných montérkách. Vzala jsem Fara nakrátko vedle nohy, chlácholila ho a pány pracovníky spolu s téměř plazícím se psem obešla. Za nimi mu opět narostl hřebínek a běžecký maraton mohl pokračovat. Nejspíš se kdysi s nějakými pány v montérkách poznal důvěrněji, než by si přál...

I přes první dojmy, kdy se na vycházce snažíte běžet a brzdit zároveň, jsem si Fara neuvěřitelně oblíbila a zamilovala. Na našich vycházkách mě neustále překvapuje svou poslušností a inteligencí. Drží se pána, nemá tendence utíkat pryč, na všechny povely reaguje s nadšením – na zavolání radostně přiběhne, na povel sedne, lehne, snad jen okolní zvěř a ptactvo ho dokáže rozptýlit. Je to pes, který má v sobě i přesto, že v útulku tráví již čtvrtý rok, spoustu lásky, oddanosti a přívětivosti. Stále nechápu, proč je tak krásný a zdravý pes v útulku tak dlouho. Případné zájemce zřejmě odrazuje skákáním po plotě svého kotce, svou energičností, svým velkým a mohutným vzezřením. Ti, kdo Fara znají, však vědí, že jeho „bláznovství“ pramení z nepravidelnosti pohybu. Po prvním týdnu u rodinného krbu a pravidelných vycházkách se jistě zklidní a dokáže svému pánovi, že umí být klidný, spořádaný a poslušný pes.

Faro je ideální do rodiny, která je alespoň trochu sportovně založena. Rád bude po zaučení běhat vedle kola, chodit na túry, v zimě na běžky, případně se v klidu příjemně jen tak projde. Rád se koupe a plave, se svým pánem by podnikal snad vše, co by mu na očích viděl. Je vděčný i za velmi nepatrné projevy náklonnosti, kdy stačí, abych k němu přidřepla, Faro se mi stočí k nohám a věrně vyčkává a mazlí se. Nebýt toho, že naše rodina už dva velké psy má, byl by Faro první, kdo by naši smečku rozšířil.

A co k němu dodat? Snad jen úryvek básně Jaroslava Vrchlického, která k Farovi jedinečně pasuje: „Za trochu lásky šel bych světa kraj, šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý...“

Faro na své nové páníčky čekal v útulku LOZ Třebíč. Přijeli si pro něj zájemci, kteří už si z třebíčského útulku zhruba před rokem vzali sibiřského huskyho Saskatchewana.