Znovunalezený Max

Ing. Irena Málková

Tedy já vám řeknu, já jsem tak naštvaný. No, řekněte, kdo byl nebyl ? Čtu si tady příběhy, o veverce Ajušce, o Diance – sluníčku, ale o mně, o Maxovi tu není ani řádek, ani jeden řádeček. A já bych si svůj příběh taky zasloužil, to mi věřte. Já jsem totiž hrozný smolař, ale při té smůle se na mne usmálo i trošku štěstí. Chcete, abych vám to všechno vyprávěl? Tak dobře, když tolik naléháte...

Já jsem v útulku něco přes rok, ale protože jsem pěknej kluk, o nové páníčky jsem nouzi neměl. Pár už jsem jich měl. Ale teď musím s pravdou ven. Páníčkové si mne vždycky vybrali na hlídání. Já nevím proč, copak vypadám jako nějaké strašidlo? Řeknu vám to na rovinu, na hlídání já fakt nejsem, mne to prostě nebaví. Já jsem bezvadnej společník, miluji svoje pány a budu jim věrnej. Ale hlídání ne, to na mně nechtějte. Taky mne hodně rozčilují slepice a kočky, nevím, proč mají být tam, kde jsem zrovna já? Páníčkové se na mne vždycky zlobili, když jsem si udělal v mém rajónu pořádek. No, a takhle to bylo i s posledním pánem. Nehlídal jsem tak dobře, jak chtěl a on mne dal zpátky do útulku. Ale pozor, ne do toho mýho, ale do úplně jinýho! Nikoho jsme tam neznal, neměl jsem žádné kamarády a hlavně jsme vůbec nechodili na procházky - a já je mám tak rád! Dali mi i nějaké cizí jméno, ani myslet na to nechci. Říká se mi to těžko, jsem přeci chlap, ale já to tam vzdal, ale úplně. Věděl jsem, že takhle dál to nechci...

A teď si to představte, ležím v tom nenáviděném kotci, mám zavřené oči a najednou slyším, jak někdo volá „Maxi“. Říkal jsem si, tak to už je s tebou kamaráde špatný, ale ne, zase mne někdo volá „Maxi“ - mým pravým jménem! Otevřel jsem oči a radostí jsem se málem protlačil mezi mřížemi. Stály tam totiž tety z mého útulku a přišly si pro mne! Našly mne tam úplně náhodou - hlavně teta Lenka. Tedy pánové, takovou paničku bych chtěl mít doma. Chodí za námi do útulku každý víkend už moc dlouho, rozumí nám, fotí nás, strachuje se o nás a my ji za to všichni milujeme.

To bylo radosti, když jsem se vrátil do útulku. Radost měly tety i moji kámoši, kteří tam pořád čekají na novou rodinu. No, úplně ideální to zase není. Moje místečko už bylo obsazené a tak jsem musel do venkovního kotce. Nejsem na to zvyklý a ze zimy mám trochu strach. Po tom všem nemám totiž úplně nejlepší srst, ale já se dám brzy do pořádku. Zase mne budou paničky na procházce obdivovat, jaký jsem fešák. Taky jsem tu dost zastrčený, nic nevidím, ale ne, já si nestěžuji. Ale stejně, pořád toužím po pánovi, který mne bude mít konečně rád takového, jaký jsem – jako kamaráda. A jestli bude mít plot kolem zahrádky v pořádku, bude se mnou spokojený a já ho za to budu milovat.

A jestli se přijedete podívat do našeho útulku, ptejte se po mně, po Maxovi. Aby jste mne náhodou nepřehlédli, když jsem tu tak nešikovně schovaný v koutě. A přijeďte prosím brzy, budu vás každý den vyhlížet. To víte, zima už klepe na dveře…Váš Max.

Max čekal na své nové páníčky v „Domově naděje" v Krupce u Teplic. Našel domov u skvělého pánečka, u kterého se bude mít určitě moc dobře.