Šípková Růženka

Eva Treschelová

Šmarjápano, to byla šlupka! Blbý auto! Moje hlava. Kde to jsem? To už jsem za duhovým mostem? „Mňau, co to plácáš, ty přejetá nudle?!“ ozvalo se z klece vedle mě. „Téda holky, slyšíte to? Šípková Růženka se nám probudila a fyzolofuju vo životě…“ zaskřehotalo cosi. „Mindo, ty si negramotná, říká se filozofuje, víš ty vůbec co to znamená?“

Pane Bože, jen to ne! Já nejsem za duhovým mostem, já jsem v pekle! Proto mě všechno bolí, proto nemůžu pořádně vstát, ani otevřít pusu, a proto jsou všude okolo mě kočky! Pomóóóc! Spaste mojí duši, nenechávejte mě tu s těmi ďábelskými kočkami. Mrzí mě, že jsem jako malá sežrala paničce boty a počůrala koberec, i to, jak jsem terorizovala sousedovic kočku, je mi to tak líto. Já už se na žádnou kočku ani křivě nepodívám, přísahám!

„Holky, ona je teda vážně magor, takhle blbýho čokla jsem ještě neviděla!“ rozesmála se jedna z koček. „Hele ty sešitá špageto, že oni si to spletli a ty nepatříš do útulku, ale na psychiatrii? A ta je támhle na kopci…“, kočky už se válely po zemi smíchy. Co to plácají? Jaká špageta? Jaká psychiatrie? Jaký útulek? „Víte někdo, co se mi stalo a kde to jsem? A kde mám páníčky?“ zeptala jsem se koček. „No, přivezl tě náš veterinář, říkal, že tě srazilo auto. Pak tě sešili jak ponožku. Jsi v útulku, a kde máš páníčky, my nevíme, ty jsi čokl, ty je máš hlídat!“ křičely kočky jedna přes druhou. „Dík!“, zavrčela jsem. A šla jsem radši zase spát.

Druhý den jsem začala vnímat lidi okolo sebe, dali mi najíst, brali mě ven. Tak to teď chodí každý den. Moc si toho nepamatuji, jen auto, velkou ráno, nic víc. Měla jsem otřes mozku. Nevím, jak se jmenuji. Jen vím, že mám někde páníčky. Snad si mě najdou. V útulku mi říkají Růženko, mám sešitý bok a jazyk, jinak se mi naštěstí nic nestalo. Ale páníčci si pro mě stále nejdou a mně už ty vlezlé kočky lezou na nervy. Neustále si ze mě utahují, dobře ví, že na ně nemůžu. A nejsem žádná nudle, ani špageta, jsem jezevčík. Už jsem starší dáma. Tak kde mám ty páníčky? Jdu si je najít sama!

Tady je zase aut, nejezděte jak šílenci! No tak, oni mě snad zase přejedou! To se mi nelíbí, ale jak odsud pryč? Holka, že si radši nezůstala s těma kočkama… Tohle je můj konec. „Růženo, ty káčo pitomá!“, ozvalo se za mnou. „Chceš aby tě zas něco přejelo? Okamžitě pojď sem!“, zavolala postava za mnou. Jé, ta chodí do útulku, snad mě zachrání…Honem k ní, honem. Asi mám průšvih, co? No nekoukej na mě tak přísně, já jen chtěla najít páníčky. Já už tou dírou v plotě nebudu utíkat, stejně domů netrefím. Ale proč si pro mě moji lidé nejdou? Nevědí, že jsem tu? Myslí si, že jsem mrtvá? Nebo mě už nechtějí? Starouš Bony říká, že jsem je asi už omrzela. Je starý, hodně pamatuje a ví toho o životě v útulku asi nejvíc. Prý nemám panikařit, když nepřijdou, přijde si pro mě někdo jiný.

Růženka našla svůj nový domov v Ústí nad Labem.