Brit - za věrné služby - zrada...

Erika Doležalová

Do útulku jsme přijali dva další nalezené pejsky. Starší německý ovčák a malý rezavý kříženec jezevčíka se potulovali v nedaleké obci. Jako obvykle – bez obojku a jakékoliv identifikace. Uvidíme, snad je někdo bude hledat. Upozorníme majitele v místním tisku o jejich nálezu a vyzveme k vyzvednutí si psů z útulku.

Za týden volá naštvaná majitelka. Rozčiluje se, proč má psy v útulku. Naše chyba to není, kdyby měli obojky s napsaným telefonem, má je paní hned večer doma... Nebo stačí zavolat do útulku a nahlásit ztrátu.... Navíc by měla být ráda, že jsou v pořádku a v bezpečí... Už však stihneme jen zjistit věk a jména psů - a pak následuje krutá informace: „Náklady nezaplatím a psy nechci!“ Břink! Útulek měl se psy náklady na odvoz, ubytování v kotci, jeho každodenní úklid, krmení a ošetřování ... Částka za týden pobytu se pohybovala okolo Kč 800,- za oba psy...

Německý ovčák Brit byl dvanáctiletý, rezavý Fík dvouletý.... Brit bohužel prožíval své poslední dny. Ani chvíli si nechtěl odpočinout, stále běhal a štěkal na své psí sousedy, jakoby jim vyprávěl svůj příběh plný bolesti a zrady... A Fík pořád z ním, jakoby ho chtěl zastavit, aby si neubližoval... Jenže Brit dobře ví, že se domů už nikdy nevrátí, že majitelka ho zavrhla, snad i proto byl k sobě tak lhostejný a vyčerpával se...

Fík měl štěstí, po odčervení, odblešení a vakcinaci odchází k novému majiteli. V útulku strávil pouze 46 dní. Brit zůstal sám...

Takhle to dál nešlo. Brit zakopával zadníma nohama, kulhal a hubl... Musel do menšího kotce. Ani ten mu však nepomůže. S obrovskými potížemi vstával a chodil. A později už ani nemohl, nebo spíš nechtěl.... Vyčerpaný a smutný. Po 50 dnech od přijetí je k němu přivolán veterinář. Britovo utrpení končí... Posledních 50 dní bylo jako 2-3? roky života doma u majitele...

Můžeme se snažit jak chceme, ale pokud v tom zůstaneme sami, výsledek nebude nikdy kladný... Stačilo by, kdyby panička neměla srdce z kamene... Nebo kdyby někdo z vás mávl rukou nad Britovým vysokým věkem a řekl mu: „Pojď kamaráde, dožiješ u mě.“... A vše mohlo být jinak...

Proč se zbavujeme svých starých psích kamarádů? Oni nás neopustí, až zestárneme, neřeknou si: "Už pro mne nic neznamenáš, jsi starý a k ničemu..." Věrně střeží každý náš krok a zoufale pláčou, když je opustíme navždy...

Možná je ještě příliš brzy, abychom tohle pochopili... Ten čas možná přijde, až i nás vlastní rodina odloží jako starý a nepotřebný krám... I my se pak nejspíš budeme ptát... "Proč...?!"