Jednooký Brit

Lenka Šiková

Narodil jsem se asi před třemi lety mamince Astě. Byla to čistokrevná vlčanda. Tatínek byl kříženec vlčáka. Ten s námi ale nebydlel. Hned po narození se mi stala nehoda. Tedy spíše mé mamce Astě. Nechtěně mi vyškrábla jedno očíčko. Naštěstí si to nepamatuji, ale možná kvůli svému handicapu jsem pro lidi nežádoucí.

Tenkrát se o mně rozhodovalo, jestli mě vůbec nechají žít. Nakonec se rozhodlo, že ano. Ale někdy přemýšlím, jestli to byla dobrá volba. Dokud jsem byl malinký a oporou mi byla moje maminka a sourozenci, moc jsem nevnímal co se kolem děje. Později, když jsme povyrostli, začali si pro mé sourozence chodit noví páníčci a nakonec jsem zůstal s mamkou sám. Jídla sice moc nebylo, ale vždy se našel někdo ze sousedství, aby nás nakrmil. Vyrostl ze mě krásný mladý pes, ale stále mě nikdo nechtěl. To chybějící očíčko asi každému vadilo.

Byl mi asi tak jeden rok, když mě pán vzal do hospody. Jsem hodný pes, tak jsem poslušně šel, v domnění, že se konečně našel člověk s laskavým srdcem. Člověk, kterému nebude vadit můj handicap. No, co Vám budu povídat. Člověk se sice našel, ale s tím laskavým srdcem to nějak nevyšlo. Bohužel pro mě. Od té doby jsem zažíval nejen hlad, ale i kopance, strach a nejistotu. Můj nový pán dost pil a pro ránu nešel daleko. Nevím proč mě chtěl. Skoro jsem neviděl denní světlo, zavíral mě do temného chlívku. Myslel jsem, že strachy umřu. Tenkrát jsem poprvé litoval, že jsem vůbec naživu.

Nestarali se o mě a nakonec mě nechali v té temné díře opuštěného. Vysvobodil mě až můj původní majitel. Vrátil jsem se zpět ke své mamče Astě. Ale už to nebylo jako tenkrát. Mamča byla nějaké nemocná. Měla velký nádor na břiše. Byl jsem ale rád, že jsme zase spolu. Že vidím zase denní světlo a že máme alespoň trochu toho jídla. Lidé z vesnice nám házeli zbytky masa a kosti. Asta byla den ode dne smutnější a já vycítil, že se blíží její konec. To snad nepřežiju. Toho konce jsem se obával ještě z dalšího důvodu, že budu zase sám.

Jednoho dne jsem se probudil a Asta už se nehýbala. Umřela mi. Ležel jsem u ní schoulený a doufal, že je to jen špatný sen. Ale nebyl. Zůstal jsem sám. Sám, nechtěný, nežádoucí, nehezký. Vzdal jsem to a přestával jíst i to málo, co jsem dostal. Navíc se ještě odstěhoval můj pán a nechal mě tam. Opustil mě.

Přežil jsem jen díky hodné paní ze sousedství, která mě odvezla pryč. Pryč ode všeho zlého, pryč od špatných vzpomínek a zážitků. Jel jsem daleko, vystrašený, ale s nadějí na lepší život. Přijeli jsme na místo, kde bylo napsáno „Domov naděje“. Sice je to psí útulek, ale pro mě velká šance začít nový život.