Mikeš

Markéta Maršáková

Narodil jsem se na jaře. Všechno se probouzelo k novému životu a nás pět štěňat taky. Moc si z té doby nepamatuju, jen krásně černou mámu a sourozence, kteří mě pořád kousali a ožužlávali. No, radost jsem z toho neměl, ale vydržet se to dalo. Pak se jednou u nás objevil cizí pán. Povídal si s mámou, drbal ji a pak sáhl mezi nás a vytáhl mě. Prohlídl si mě, asi byl spokojený, protože mámu ještě pohladil. Pak se zvedl i se mnou v náručí a odcházeli jsme spolu.

Doma mě děda, jak jsem mu začal říkat (říkali mu tak i ostatní, tak proč ne já), položil na deku v kuchyni, kde ležel plyšový medvěd – dárek od jeho vnoučat. Sice jsem nevěděl, kdo jsou to vnoučata, ale budiž, hlavně, že mi bylo u něj teplo. Pak jsem dostal piškoty s mlékem. Moc mi to chutnalo, měl jsem mlíko až za ušima, jak děda říkal a smál se mi.

Hned druhý den ráno se do kuchyně nahrnulo lidí víc. Dva takoví menší a pak dva velcí. Ta dvě menší byla dědova vnoučata, od kterých byl můj medvěd. Že se na mě přijely podívat. Lidi jsem měl rád, tak jsem se jim vybatolil naproti. Obě děti si ke mně lehly a začaly si se mnou hrát a hned se ptaly dědy, jak se vlastně jmenuju. No jo, pomyslel jsem si, já nemám jméno. Tak jsem se pokusil o štěknutí, aby nějaké vymyslely, ale moc se mi to teda nepovedlo. No co, byl jsem malé štěně, na světě sotva dva měsíce. Tak se děti začaly předhánět, které jméno by mi slušelo nejvíc. Nakonec mi vybraly Mikeš. Proč ne, říkal jsem si. Nakonec se mi zalíbilo. A dědovi taky.

Jednou ráno jsem se probudil a venku bylo bílo. Děda se smál, když mě viděl, jak našlapuju, protože to studilo do paciček, ale dalo se v tom krásně řádit. Pak děda přinesl a nazdobil malý stromek. Naskládal pod něj hromadu dárků, pro které si pak přijely děti. A jeden dárek tam byl i pro mě. Velká kost, že jsem měl co dělat, abych ji odnesl do pelíšku. Ta vám tak voněla. Děda se smál, když viděl, jak s ní zápasím a snažím se ji co nejrychleji dostat do pelíšku, abych se do ní mohl pustit. Sliny se mi sbíhaly v tlamě. Nakonec se mi to povedlo a byli jsme spokojení oba, já i děda. Já, protože jsem dostal kost, a děda, protože přijela vnoučata s rodiči.

Zase přišlo jaro a mně byl rok. Vzpomínal jsem často na mámu. Copak asi dělá? A vzpomene si někdy ona na mě? Děda na mně poznal, kdy jsem smutný a v té chvíli mě vzal na procházku nebo si se mnou začal hrát. Rád se smál a měl rád kolem sebe veselo.

Tak nám utekly spokojené 3 roky života. V létě, když byly žně, k dědovi pravidelně na delší dobu přijížděla vnoučata, aby u něj strávila část prázdnin. To pak bylo doma radosti. Měl jsem si pořád s kým hrát, chodili jsme častěji na procházky a koupat se. No prostě krása.

Ale poslední společné léto, které si pamatuji, byl děda takový nějaký unavenější a děti u něj strávily méně času. Když přišel podzim, děda jednou odjel někam sám. Říkal, že se brzo vrátí, a tak jsem čekal. Ale přišel večer a děda nikde. Už mi začínalo kručet v bříšku, ale já se to snažil nevnímat a pořád vyhlížel dědu. Nakonec jsem se dočkal jeho dcery. Dala mi najíst, pustila mě na zahrádku. Ale oči se nesmály, jak bylo obvyklé. Nakonec si sedla ke mně na podlahu, hladila mě a po tvářích ji stékaly slzy. Vzala mě do náruče, položila na klín a zabořila obličej do mého kožíšku. Nechápal jsem to. Co se děje? Kde je děda? Štěknul jsem na ní. Jakoby mi rozuměla. Podrbala mě za ušima (mimochodem, tam to zbožňuji) a řekla, že děda musel zůstat v nemocnici, že je moc nemocný. Uši mi klesly a já začal přemýšlet. Nemocný, to je když vás pořád něco bolí? Když vám není dobře a cítíte se špatně? To jsem znal, taky jsem byl nemocný, ale děda mě vyléčil. Tak proč taky nevyléčí sebe? Měl jsem spoustu otázek, ale odpovědi mi chyběly. Nakonec se zvedla a nechala mě samotného. Odjela za dědovými vnoučaty.

Ležel jsem v kuchyni a neslyšel, jak si děda nalévá čaj, jak pouští rádio a neodestýlá postel. Všechno mi to nahánělo hrůzu. Co když už to nikdy nebude jako dřív? Co když se děda už nevrátí? Nakonec mě to ticho vyhnalo ven, na dvorek. Tady aspoň šuměl les, slyšel jsem sovu a taky dupat ježka. Sice jsem nebyl zvyklý spát venku, ale nahánělo mi to menší strach než ticho v kuchyni.

Druhý den se dědova dcera ukázala zase. Ale něco se změnilo. Místo krmení mi nasadila obojek, připnula k němu vodítko a posadila mě do auta. Jeli jsme dlouho. Ale já seděl na sedadla spolujezdce a pečlivě sledoval cestu. Když jsme zastavili, stálo auto u nějakého plotu. Ona vzala vodítko, ale protože jsem na něj nebyl moc zvyklý, začal jsem tahat. Pak jsem zaslechl svoje jméno. Poznal bych ten hlas mezi tisíci: hlas mého dědy. Postavil jsem se na zadní, abych lépe viděl, kde je. Ale pořád jsem viděl jen plot. A pak se v plotě objevila ruka. Jo, tam bude děda a chtěl jsem se rozběhnout, ale obojek a vodítko mi v tom zabránily. Dovedla mě tam, vzala do náruče, aby mě děda mohl pohladit. Měl jsem ohromnou radost, že ho vidím. Chtěl jsem ho celého olízat, ale zase mi bránil plot. A taky ona. Pak rozhodla, že už toho bylo dost, a že mě zase odveze. Celý jsem sklesnul, když jsem zjistil, že děda se mnou zpátky nepojede. Tu cestu domu jsem neseděl na sedadle, ale ležel schoulený na podlaze a žalostně kňučel, protože jsem chtěl být s dědou.

Doma mě pustila na dvorek, pootevřela dveře do kuchyně, připravila krmení a odjela. Seděl jsem na dvorku a bál se jít do pelíšku, že tam bude zase to podivné ticho. Nakonec jsem něco málo pojedl a lehl si pod lavičku, abych viděl na vrátka, kdyby se v nich objevil děda.

Tak uběhl měsíc, kdy mě ona jezdila krmit. Ale děda se neukázal. Pak jednou zase přijela, nasadila obojek a já se těšil, že zase pojedu za dědou. Místo toho mě odvezla na místo, kde bylo mnoho psů a nechala mě tam. Tak lepší než být sám doma, říkal jsem si. Byli tam kamarádi a kamarádky, ale já pořád vyhlížel, jestli si pro mě děda nepřijde. Až mi jeden pejsek řekl, že jsem v útulku a taky mi vysvětlil, co to znamená. A já najednou pochopil, že jsem tenkrát viděl dědu naposled. Stejně jako umírají staří pejskové, tak umírají i staří lidé. Zalezl jsem si do rohu kotce a začal smutnit. Nic mě nelákalo, nic se mi nechtělo. Jen jsem ležel a vzpomínal na dědu, na šťastné chvíle, kdy jsme byli spolu a na chvíle s jeho vnoučaty.

Nakonec se lidem v útulku povedlo mě trochu rozveselit. Už ani nevím jak, ale už zase komunikuju a jsem připravený jít někam do tepla, kde mě budou milovat, jako mě miloval můj děda. A já zase budu milovat svůj nový domov, jako jsem miloval ten původní, i když mi bude asi nějakou dobu trvat, než si zvyknu. To víte, není to lehké.

Tak nový domove, kde tě mám?? A kde mám své nové lidičky, které si budu střežit a budu mít rád přehled o tom, co dělají. A jak jim můžu já pomoci..