Můj věrný příteli, co tě dnes zdrželo? Vím, musí to tak být, je tomu tak po staletí a já jsem příliš malý, abych chod vesmíru změnil. Každý den tě vyhlížím, jsi má jistota. Jediná. Nikdy nezklameš, někdy dříve, jindy později, ale vždy se ukážeš a já se na tebe tak rád dívám. Pohled na tebe mě uklidňuje, vím, že co se má stát, stane se. Jak však měníš čas svých příchodů, mění se i doba, čas tak rychle plyne a já jsem stále tu. Jen ty a já víme, že mám strach. Strach? Takový velký pes a já mám strach? Nebyl jsem vždy takový, byl jsem sebejistý velký pes, ale teď jsem jiný. Člověk mě změnil. Můj člověk!

Měl jsem rodinu, domek a zahradu. To byly časy. A teď? Kde to vše je? Teď mám jen tebe, můj příteli. Tebe velký měsíci, tys můj pán. A tak tě žádám, posviť sem na mne a ukaž lidem, že jsem tu a čekám. Stačí, když tvou zář spatří jen ten můj jediný. Jediný a opravdový pán. Tak tedy posviť, ukaž mu cestu a sděl mu můj příběh.

Když jsem před sedmi lety přišel na svět, myslel jsem, že byl stvořen pro mě. Abych si tu hrál a dováděl spolu se svými bratry a těšil se z vůně květin a teplého slunce, které mě lechtalo v kožíšku. Když si pro mě přišel mladý člověk, že s ním budu bydlet, myslel jsem, že to je další skvělá hra. A tak jsem šel rád. Když jsem pochopil, že už bráchy ani naší mámu nikdy neuvidím, bylo mi smutno, ale člověk říkal, že jsem velký pes a tak jsem smutek zatlačil tam někam dozadu, do svého nitra a radoval se z našich procházek, her a společných večeří. Pak si člověk přivedl paní a já stál věrně při něm. Říkal, že jsme rodina a já jsem jejich ochránce. Bránil bych je před celým světem, vždyť to byla má povinnost. Pak přišli do naší rodiny malí človíčci a s nimi zmatek. Najednou nebylo nic jako dřív. Procházek v přírodě ubývalo, už jsme nechodili na houby, už si člověk nelehal do mechu a netěšil se z mého čenichání v jehličí ani z šišek, co jsem mu nosil k nohám. Již pomálu jsme sedávali na zápraží pozorujíc sousedovy slepice, už jsem nebyl ten velký chytrý Bak, který svého pána dokázal rozesmát psími kusy a zároveň mu byl oporou v těžkých chvílích. Stal jsem se jen obyčejným psem. Psem, který pomalu ale jistě ztrácel své místo v lidské smečce a který byl příliš hrdý a moudrý, než aby se o toto místo rval s těmi malými človíčky, kteří se stali středem světa jeho pána, ačkoli ani zdaleka mu nebyli tak rovnými partnery jako já, jeho věrný přítel Bak.

Tak jsem začal hledat jinde. Vždy večer, když šli lidé spát, jsem se vydával pootevřenými vrátky na své noční toulky. A tam jsem objevil tebe měsíci. Svítil jsi mi na cestu a když se tvé světlo odráželo v nedalekém rybníčku a já se naklonil nad vodní hladinu, byli jsme v tom přírodním zrcadle spolu. Bok po boku. Chodil jsem za tebou stále častěji, žáby mě již zdaleka vítali a volali na mě: „Haló, Baku, jak se dnes máš? Jakýs měl den?“ a já je rozverně prohnal podél břehu a běžel dál. Užíval jsem si své noční výlety, vnímal zas vůni lesa a ráno se příjemně znaven vracel zpět k lidem.

Až jednoho dne za mnou přišel pán a celý nazlobený mi řekl: „ Baku, takhle to dál nejde, nesmíš se toulat, lidé ze vsi si stěžují, že takový velký pes pobíhá sám. Musíš být v noci doma. A basta.“ Chtěl jsem pána potěšit a zůstával tedy doma. Uplynula jedna noc, druhá, třetí … Pán už mě skoro ven nebral a na mně začal čím dál tím víc doléhat smutek. Pána jsem pomalu ale jistě ztrácel už dlouho a teď mi sebrali i tebe měsíci. A tu noc, cos byl největší, jsi mě svým svitem volal tak silně, že jsem to nevydržel a šel zas k našemu rybníčku, abychom byli opět spolu, já vedle tebe a ty vedle mě. K ránu jsem se šťastný vracel domů, ale vrátka byla zavřená. Věděl jsem, že mi pán zavřel nejen ta dřevěná rozvrzaná vrátka, ale co bylo horší, zavřel mi i své srdce. Najednou po šesti letech už tam pro mě nebylo místo. Ještě jednou jsem se otočil, podíval se na dům a zahradu, vzpomněl na pána a zaplašil mokrou slzu, která se mi už už chtěla přehoupnout přes víčko. Neodcházelo se mi lehce, ale nestát věrně po boku svého pána, to není život pro mě.

Odešel jsem do lesa, kde to mám tak rád a bylo by mi tam i dobře, kdyby se v mém osudu nepsalo, že tak to být nemá. V roce 2005 začala zima dříve než obvykle a já se musel z lesa uchýlit blíž k lidem. Nacházel jsem tam víc jídla a občas se v nějaké té stodůlce ukryl před silným větrem a mrazivým sněhem. A tady mě také našli a odvezli do psího útulku. A tak jsem se zas ocitl v péči lidí. Lidí, kteří mi možná zachránili život, protože pan doktor, který prohlíží každého z nás, diagnostikoval, že jsem nemocný. Mám diabetes - cukrovku. To mi ale vůbec nevadí, když mám dostatek vody a speciální granulky, jsem pořád ten stejný Bak jako jsem býval dřív.

Měsíci, posviť tedy na mě a ukaž člověku, kde mě má hledat. Chtěl bych zas stát po boku svého pána. Pána laskavého, který by měl pochopení pro mé zraněné srdce a zároveň silného, aby mi dal pocit bezpečí, že takto už to bude napořád. Pro takového pána jsem ochoten učinit vše, co si bude přát. A jen my psi a ty víme, jak moc je to pravdivé.